Pro tento článek už nemám v rukávu žádné dopravní zážitky, místo toho předkládám úvahu o budoucnosti železnice v ČR. Asi by málokdo rozporoval, že nástup konkurence na železnici je dobrou zprávou pro cestující. Já se však pokusím jít ještě  dále a obhájit odvážnou myšlenku, že je to dobré i pro samotné České dráhy.

Kdybych ČD přirovnal k počítači, tak začnu tím, že problém není v hardwaru, nýbrž zcela a kompletně v software. Ano, spousta vagónů je posprejovaných, lokomotivy jsou staré a koleje rezavé… Nicméně hustá železniční infrastruktura existuje, je plně funkční a ke všemu má s ohledem na tradici a potřeby průmyslu dopředu jisté zákazníky. To je situace, o které se vám může ve většině podnikání leda tak zdát!

Naštěstí software je možné vyměnit a proto vidím v současné situaci příležitost, která by mohla situaci v železniční dopravě u nás zcela změnit. Pro současný tristní stav totiž vidím tři hlavní příčiny, a všechny jsou řešitelné:

1. „zvyk je železná košile“ – České dráhy je možná jediný podnik, jehož základní byznys se od revoluce nezměnil. Sice byly nějaké reformy, formálně je to teď akciovka, ale stejně je vlastněná státem a předmětem činnosti je stále totéž převážení lidí a zboží. Dokonce i Česká pošta se musela změnit, protože ji k tomu donutil nástup internetové komunikace a exploze doručovatelských firem. Ne tak České dráhy. Až doteď tady nebyl nikdo, kdo by nad vší pochybnost dokázal, že to jde dělat lépe a levněji. A je přirozenou vlastností lidské společnosti, že co mě nebolí, to neřeším.

2. absence pořádné vize – největší problém je, že České dráhy se zaměřují na „provozování vlaků“ místo na „službu lidem“. Je to zdánlivě totéž, ale je to právě ten úhel pohledu, který má obrovské důsledky. Zatímco ČD plánují jízdní řády tak, aby jim to dobře klapalo, Jančura jezdí tak, jak lidé zrovna chtějí. (Kdo někdy byl na autobusovém nádraží odkud vyjíždějí žluté autobusy, ví o čem mluvím). Zatímco ČD outsourcují úklidové a restauratérské služby aby je měly z krku, Jančura si jimi své zákazníky hýčká. Proč to dělá? Protože to lidé chtějí! Což je bohužel důvod mimo rozsah vnímání Českých drah.

Jednou jsem byl v Pendolínu účasten průzkumu spokojenosti a otázky byly „Co se vám na pendolínu líbí, Jak často jím jezdíte a Vyzkoušeli jste už naše občerstvení?“ Což je naprosto zbytečná akce, pokud by byl zájem věci zlepšit, otázky měly znít „Co se vám nelíbí, Co by vás přimělo jezdit častěji a Jaké občerstvení vás naláká jíst ve vlaku“. Ale především, pokud mám skoro prázdný vagón, tak je nesmysl dělat průzkum mezi lidmi, kteří tam jedou – prostě nemají jinou možnost. Kdybych vedl takový průzkum já, ptal bych se lidí na odpočívadlech dálnice, co by je přesvedčilo jet příště vlakem.

3. nesystémové změny – to je bolest mnoha českých firem. Praxe v mezinárodní společnosti mě naučila, že pokud má něco dlouhodobě fungovat, musí na to být jasně definovaný proces, kterému každý zůčastněný rozumí a který zároveň má kontrolní  mechanismy vlastního dodržování. Tento způsob práce však u ČD z pohledu zákazníka naprosto postrádám. Typickým příkladem je opakované hlášení pětiminutových zpoždění, třeba i hodinu v řadě. Často kvůli plánované výluce, která je třeba 100 km daleko, tudíž dráhy už při prvním hlášení dobře vědí, že zpoždění bude delší. Ale přece nenechají cestujícího racionálně posoudit situaci, taky by mohl odejít…

Dalším příkladem je již výše zmiňovaný outsourcing jídelních vozů. ČD postoupily celou tuto část svého byznysu firmě JLV a ta ji dokonce druhotně pronajímá živnostníkům starajícím se o jednotlivé vozy. Jsem si jist, že ze strany Českých drah neexistuje žádná kontrola kvality, jinak by se nemohly dít věci, které jsem popsal v minulém článku. A takových příkladů bych mohl jmenovat spousty, ať už jde o nepromyšlené nasazení stewardek, nelogický systém slev jízdného, děsivě nepřehledný eshop či ubohé vybavení Pendolín. Tento článek je však už nyní až příliš dlouhý…

A jak tomu má pomoci ten Radim Jančura? Stačila mi jediná cesta do Ostravy a zpět, abych si uvědomil vše uvedené v tomto článku. Student Agency a RegioJet jsou silní právě díky své systematičnosti, jasné vizi toho čím chtějí být a orientaci na potřeby zákazníků, ať už jsou jakékoliv. Kdybych měl tu moc, dám každému z managementu Českých drah zpáteční lístek RegioJetu, plus blok a tužku na zapisování poznatků. Jsem si jist, že lidé z branže by našli podnětů ještě více a mohli začít se změnami k lepšímu velice rychle. Je to nutné, protože konkurence jim brzy přibude a je jen otázkou několika let, kdy bude stát donucen změnit dotační politiku a zdroje vyschnou. Držím palce.

Story pokračuje o tři dny později, na cestě zpět do Prahy. Jak jsem zmínil na začátku, použil jsem pro srovnání EC vlak českých drah a objednal si místo v první třídě. Chtěl jsem porovnávat porovnatelné a ačkoliv RegioJet oficiálně nabízí jen druhou třídu, to co nabízí v ní v mnohém předčí jedničku ČD. Například jsem zjistil, že v EC Praha jezdí jedničku stejné vagóny jako u Jančury, ale ten má navíc kožené sedačky.

České dráhy na novou konkurenci zareagovaly a tak nás ve vagónu vítala usměvavá stevardka. Rozdávala noviny a nabízela čaj, ale kvůli jen asi deseti lidem ve vagónu byla poněkud nevytížená. Chápu, že se pak nudila a tak si sedla a četla. Ale já jako pasažér nemám jak ji zavolat a když něco chci, musím čekat až někdo nový přistoupí a ona bude mít důvod se zvednout. Další systémová chyba je, že oficiálně se sice roznáší jídlo z jídelního vozu pasažérům v první třídě, ovšem v praxi mi na mou prosbu o jídelní lístek bylo odpovězeno, že už toho hodně nemají a tak si mám do toho jídeláku dojít sám, abych se s nimi domluvil.

Tam veselá story pokračovala. Vstřícně jsem číšníka požádal ať mi tedy rovnou řekne co mají, že si z toho vyberu. Ten však takový postup odmítl a chtěl ať si vyberu co bych chtěl a on mi řekne, zda to mají. Následovalo několik setů ping-pongu, při kterém jsme postupně vyřadili všechna jídla se zeleninou, následně i vše s masem a nakonec jsme skončil u gulášové polévky. V odvětě jsem málem získal ještě špekové knedlíky, ale pak se z nich vyklubaly sladké knedlíky s borůvkami. Takže ačkoliv tento vlak na rozdíl od RegioJetu či Pendolína disponuje opravdovým jídelním vozem, stejně jsem jedl jen věci ohřívané.

V následné diskusi s jinak velmi vstřícným a milým číšníkem jsem se dozvěděl celou řadu zajímavých věcí. Jejich tristní stav zásob je dán tím, že vlak kterým jsem jel je Praha – Varšava a zpět. A oni zcela nelogicky ve Varšavě zásoby nikdy nedoplňují, tak toho prostě na cestu zpátky mají málo a i to málo je už den staré. Má ta kuchyně na kolejích pak vůbec smysl? Nebyl to žádný mimořádný stav kvůli hladovým fotbalovým fanouškům. Je to systematická chyba, které jsou si dokonce vědomi, ale nemají žádnou vůli to změnit. Ještě více Jančurů na vás holomci!

Ceny jsou téma samo o sobě. Polévka za 70 korun, tři sladké knedlíky za 186, kousek štrůdlu jaký byl v RegioJetu za 9, stojí tady 72! No a úplný vrchol je, že obyčejné lahvové pivo stojí 48 a ještě vám k němu připočtou zálohu na pivní láhev. Srandovní bylo i vyúčtování. Na polívku jsem dostal tištěný účet z pokladny, na knedlíky ručně vypsaný, protože to je prý nová nabídka a ještě nebyla zavedena do systému. Tomu docela věřím, protože nebyly ani v jídelním lístku a to je nejspíš i důvod, proč jako jediné jídlo ještě zbyly. Bohužel to jen dokládá, jaký bordel v tom mají.

Dnes už to bylo dost dlouhé, v příštím článku se konečně podíváme na to zachraňování.